nedeľa 17. októbra 2010

Šenkoví muzikanti se sešli v Suchově


Suchov - Přátelští, zábavní a upovídaní. Takoví jsou muzikanti, kteří propadli harmonice a heligonce. Asi čtyřicítka se jich sjela na druhý ročník setkání harmonikářů a heligonkářů v Suchově. A jak sami říkají, vůbec ne nadarmo se akordeonu a heligonce přezdívá zednické varhany.


„Tak je pojmenovali na přelomu devatenáctého a dvacátého století, protože nástroj tehdy nebyl drahý, a mohl se tak rozšířit mezi chudobnější lid. Podle uschovaného ceníku si můj praděd ve dvacátých letech objednal heligonku za dvě stě třicet korun,“ vypráví Pavol Jarábek z Prietrže u slovenské Senice. Tam se hra na heligonku dědí z pokolení na pokolení. On sám je samouk, ale hrát začal až v padesáti letech, kdy v obci založil klub heligonkářů, s nímž právě vyjíždějí na různé srazy.
„Sejdou se na nich dobří lidé, zazpíváme, zavzpomínáme. Patří to k životu,“ považuje Jarábek nejen setkání v Suchově doslova za potěšení a relax. Nejraději podle něj hrají heligonkáři na jarmarcích a v hospodách. „Šéf naší kapely nám říká šenkoví muzikanti,“ směje se.

Výborná atmosféra loňského prvního ročníku setkání v Suchově, kde muzikanti hráli a zpívali až do půl šesté ráno, přilákala znovu i Sama Paracka z kapely Myjavští heligonkáři. „Helikongáři se rádi setkávají kdekoliv na světě. Každý projevuje temperament svého regionu, je to taková přímá konfrontace. Zkrátka, je tu dobrá nálada a veselo,“ svěřuje se Paracka. Ten začínal hrou na harmoniku. Jenže i když je hraní na tento klávesový nástroj jednodušší, knoflíková heligonka má silnější basy. „Vydává hezčí tóny. A basy tvrdí muziku,“ vysvětluje, proč má heligonka takový šarm a proč se stala jeho láskou.

Mladý heligonkář Mirko Buzrla ze Skalice vypráví, že heligonka vznikla v Rakousku a v různých upravených formách se pak dostala do celého světa. „Heligonka je víceméně československý nástroj. Diatonické akordeony mají i Francouzi či Američani, ale nemají takové silné basy,“ vysvětluje mladý muzikant, který nemá podle Paracka daleko od umění nejuznávanějšího slovenského heligonkáře Martina Čerňaského ze Žiliny.

Mirka Jaborníka z Velkých Bílovic zase mrzí, že mladí dnes už tolik na heligonky nehrají. „Dávají přednost klávesám. Heligonka je navíc lidový nástroj, nikde už se jeho hraní nevyučuje, musí se to každý naučit sám,“ upozorňuje. On sám se toho nejvíc naučil od osmdesátiletého kamaráda Květoslava Pospíšila, se kterým hraje v kapele Bojanovská dvěstěpadesátka. Ten byl také nejstarším muzikantem setkání. „Heligonka je jako ženská, je to s ní obtížnější,“ vysvětluje, proč zůstal věrný klávesové harmonice. „A také proto, že si vždy vzpomenu na mládí, na tu krásu,“ zasní se. Harmonice prý doslova propadl. „Když v životě přišly těžké chvíle, nakonec nás vždy z bryndy vytáhla písnička, hlavně ta česká a moravská,“ dodává harmonikář

Autor: Jana Rybová
Zdroj: http://www.hodoninsky.denik.cz/



Žiadne komentáre: